Cestovní Václavák

V tomhle příspěvku se vás chystám dvakrát zneužít, za což se nehodlám omlouvat. Omluvím se naopak za něco jiného.

Protože jsem veskrze slušný člověk, začnu omluvou. Chci se totiž omluvit všem, kterým jsem (dokonce veřejně) slíbil, že sem ještě budu psát o své americké zkušenosti. Nestalo se (však to znáte, moc práce – nejlepší výmluva), a protože už je to půl roku, pravděpodobně se tak nestane ani v budoucnu. Podle děkovných e-mailů ale web přeci jen někomu pomáhá, za což jsem moc rád. Pokusím se alespoň doplnit fotky na Flickr.

A teď pojďme ke zneužívání. První zneužití pramení už ze samotného faktu, že píšu tento spot. Dělám tak totiž z velké části proto, abych ze statistik zjistil, jestli Cestovní Václavák ještě někdo sleduje. Pokud ne, nemá smysl sem něco dalšího psát, i když bych tak rád učinil.

Nakonec bych z vás rád vytáhl nějaké zkušenosti (to je druhé zneužití). Některé cestovatelské sny už jsem si totiž splnil a teď je na čase pohnout se dál. Jako nejbližší příležitost se nabízí nadcházející léto a já si, upřímně řečeno, nejsem úplně jistý, kam bych nejraději vyrazil. Uvažoval jsem o Mexiku, Jižní Americe, východní Evropě i Asii. Láká mě všechno, ale nemám čas všechny lokality detailně zkoumat a číst o nich. Proto budu moc rád, když mi poradíte.

Napište do komentářů, kde to máte nejraději, kam vyrazit v mládí (je mi 22) a co si raději nechat na později a vůbec, co je podle vás dobrá zkušenost a proč. Budu se těšit a především vám budu moc vděčný.

Brzy na shledanou.

I když by se podle data posledního příspěvku mohlo zdát, že se mi v daleké krajině stalo něco nepěkného, mohu vás ujistit, že se mi nestalo nic. Jen se ukázalo, že dvě práce najednou, starání se o sebe, psaní osobního deníku, focení a psaní blogu nejdou tak úplně skloubit dohromady, stejně tak, jako psaní blogu a cestování mimo internetové přípojky.

I můj den má bohužel jen 24 hodin. (Mimochodem, přemýšleli jste někdy o tom, kolik byste byli ochotni zaplatit za jednu hodinu k dobru?) Každopádně, čas usednout zase k Cestovnímu Václaváku jsem si tak našel až teď, sedíc po čtvrt roce zase na letišti Newark v New Yorku (respektive New Jersey). Tentokrát jsem tu snad správně.

A co se se mnou dělo poslední měsíc a pár dní k tomu? Nejprve jsem do úmoru pracoval, abych následně mohl na poslední dva srpnové dny navštívit město hazardu – Las Vegas. Pak už děj dostal rychlý spád a odvíjel se ve směru San Francisco, Santa Cruz, Yosemite NP, Sequoia NP, Death Valley, Las Vegas, Grand Canyon, San Diego, Los Angeles, Santa Cruz, San Francisco, Chicago a New York. K tomu spousta zastávek, zážitků a stovky fotografií. A to už jsme zase v přítomnosti.

Na cestě jsem toho viděl tolik, že by to vydalo na celý blog (který už mám, tak doufejme, že ho ještě něčím doplním), z měst mi kromě úžasného New Yorku nejvíce učarovalo Chicago, které mi připadalo jako Manhattan na dovolené u jezera. O tom ale zase raději v samostatném příspěvku. Teď už se půjdu připravit na úmorný let, který snad vyústí v klidné přistání na Ruzyni zítra v 11.10 vašeho času. Bohužel sedím v economy class – business class mi nepřidělili ani když jsem jim jasně řekl, že mám dnes narozeniny. Prý je plná.

Ve třetím (a pravděpodobně posledním) pokračování Prvních dojmů z USA popíšu zajímavosti, kterých jsem si všiml tady v Kalifornii a které považuji za specifické pro zdejší prostředí. Protože jsem ale z USA zatím kromě Kalifornie viděl jen New York, možná budu v některých bodech vedle jak ta jedle. Doufejme, že ne.

Pojďme na to – jak jinak než v bodech a bez jakéhokoliv systému:

• Lidé mi tu přijdou hodně nacionalističtí. Na spoustě domů visí americké vlajky, stejně tak na veřejných místech nebo autech.
• S předchozím bodem souvisí velká prestiž armády. Výjimkou nejsou vyvěšené plakáty ve stylu We support our troops, vojáci tu stejně jako senioři mají často slevy na vstupném a zkuste se podívat na Craigslist ze San Diega do sekce seznámení – holky tu na vojáky letí. Kromě toho je tu armáda všude okolo, jen v San Diegu máme velkou námořní základnu, letectvo a jistě ještě další jednotky. Armáda je tu prostě cítit všude okolo.
• Čísla na značkách aut nemají pevně daný tvar. Tohle asi znáte minimálně z filmů – na značku od auta si tady v Kalifornii můžete dát téměř cokoliv. Neznám přesná pravidla, ale v rámci označení auta už jsem kromě jiného viděl i znak „srdíčka“, takže budou asi dost benevolentní. Není to nic významného, ale mám z toho dobrý pocit svobody. Obzvlášť, když jsou na značce kromě čísel a nálepek z emisní kontroly vytištěné také palmy a zapadající slunce.
• Když jsme u těch aut, je tu zakázané troubit. Výjimku tvoří případy, kdy využíváte troubení v potenciálně nebezpečné situaci, to je jasné. Troubení „z netrpělivosti“, kterého je plná Evropa (já se s ním setkal hlavně v Řecku a v Paříži), ale třeba i New York, vás tu tedy vůbec nepotká.
• A jak tady lidé auta kupují? Nekupují. Pravděpodobně nejobvyklejší způsob pořízení vozu je totiž operativní leasing, který je u nás spíše doménou firem. V reklamách na nové vozy tak mnohem spíš než celkovou cenu auta uvidíte výši měsíční splátky a sumy splatné před začátkem leasingu. Obecně jsou tu ceny aut mnohem nižší než u nás, a to jak kupní, tak leasingové.
• O ceně benzínu (cca 15 Kč/litr) už jsem psal jinde, ještě jsem ale nepsal o tom, jak si na ni lidé stěžují. Třeba v reklamě na Wal-Mart se praví něco ve smyslu: „Na benzínu neušetříte a současné ceny jsou neuvěřitelně vysoké. Ušetřete tedy tak, že půjdete nakoupit k nám do Wal-Martu.“ Přijde mi, že si tu lidé vůbec neuvědomují, že jinde ve světě stojí benzín 2–3× tolik a že ušetřit za něj se dá prostě tak, že si koupí auto s nižší spotřebou.
• Spousta lidí tady má tetování. Možná je tohle běžné v celých Státech a já si toho všiml jen díky zdejšímu příznivému podnebí, které nahrává všeobecnému odhalování, jisté ale je, že potetovaných lidí je tu možná tak 30–50 %. Někdo má tetování skoro všude, další jen na ruce nebo nad kotníkem, tuhle estetickou úpravu tady ale každopádně využívají lidé všech barev, národností i stáří.
• Každý tu nosí žabky (vietnamky). Američané jim říkají flip flops, další možný název je thongs. Jedná se o takové ty boty „tanga“. Opět se na uvedeném faktu asi výrazně podílí převažující teplé počasí, já si flip flops po nějakých dvou týdnech tady také pořídil. Je to pohodlné, nepotí se v tom nohy a nevypadá to špatně. Mladí kluci od deseti do třiceti tu navíc v hojné míře nosí kšiltovky v raperském stylu. Tahle raperská móda v trochu extrémní podobě ale dorazila před nějakým časem i k nám, takže se asi nejedná o nic výjimečného.
• V restauracích a fast-foodech tady kromě burgerů a hranolek (což je, překvapivě, americká kuchyně) převažuje mexická kuchyně, sehnat tedy můžete všelijaké burritos, fajita, quesadilla a další mexické pochoutky ve všech podobách i cenových kategoriích. Kromě toho potkáte hodně italských restaurací, někde nabízejí tzv. french-american cuisine a celkem rozšířené jsou také steakhouses. Mnohem víc než u nás tu jedí seafood (dary moře) ve všech jeho podobách. Obecně se tedy v Kalifornii najíte velice dobře, po české kuchyni už se mi ale stýská.
• Možná víc než 50 % lidí na plážích provozuje bodyboarding. Tohle ježdění na malém pěnovém surfu/destičce je velká zábava, sám jsem se nechal taky strhnout. Kdybych tu zůstával déle, určitě bych vyzkoušel pravý surfing, který je tady v Kalifornii také jako doma.
• Cokoliv vás napadne tady funguje na principu drive-thru. V Česku už jsme si zvykli na tuhle službu provozovanou fast-foody, tady ale podobně fungují třeba bankomaty nebo poštovní schránky. Pak lidé nemají být tlustí, když příležitost přesunout se chůzí a nikoliv autem z libovolného bodu A do bodu B, tady člověk musí aktivně vyhledávat.
• Hodně rozšířené je tady pivo Guiness, které já tuze rád. Zatímco v Praze se s ním setkáte jen výjimečně a většinou za tím účelem musíte zalézt do některého z předražených a pro turisty zařízených irských pubů, tady Guinesse čepují společně s americkými, mexickými a několika dalšími evropskými pivy úplně běžně. Cena je obvykle okolo 5–7 dolarů, což není o moc víc než u ostatních piv. Mňam.
• Na Nově nedávají moc reklam… Tedy, v porovnání s místní televizí. Reklamní přestávky v průběhu filmů se tady objevují s periodicitou odhadem tak 15 minut a délka každého bloku bude minimálně pět minut. Žádný z uváděných časů jsem přesně nestopoval a asi se také bude lišit na základě zvoleného kanálu, v každém případě mě tady věčně se opakující reklamy v televizi nehorázně otravují. Kromě toho mám podezření, že reklamní přesávky jsou tím častěji, čím více se film blíží do dramatického vyvrcholení. Ještě, že jsou tu televize tak levné, mít po ruce kámen, asi už bych ho po nějaké z nich hodil.
• Skoro každý už byl v Praze. Tenhle závěrečný postřeh nesměřuji na Kalifornii, ale spíše úplně obecně. Překvapuje mě, kolik z lidí, se kterými jsem se tu nějakým způsobem potkal, už ve svém životě navštívilo Prahu. Samozřejmě mě těší, že jsem na její adresu neslyšel jediné kritické slovo, právě naopak. Možná se jedná o slušnost, možná Praha opravdu každému učarovala. I pro mě je to pořád město č. 1. ;-)

To je pro dnešek vše, přátelé, těším se na vaše komentáře! A pokud ještě nemáte dost, podívejte se na podobně laděný spot na weblogu Iva Lukačoviče, který si byl v USA nedávno zalétat. Hezký den.